V roce 1963 nahrál Stan Getz hned dvě desky těsně po sobě. První s Luisem Bonfou a druhou s Joaem Gilbertem. Podařilo se mi je obě sehnat, tak se neubráním srovnání. Obě se snaží navázat na úspěch desky z roku 1962 Jazz samba, kterou nahrál Getz společně s kytaristou Charlie Byrdem. Obě znamenaly hodně pro novou vlnu – bossanovu.

Deska s Luisem Bonfou (Jazz Samba Encore!) je z větší části postavena na skladbách L. Bonfy, pouze několik písní složil Tom Jobim. Deska s J. Gilbertem je postavena hlavně na písních od Jobima. Luis Bonfa je techničtější kytarista, jeho hra je tvrdší jak způsobem, tak i zvukem. Odvážně se pouští do instumentálních pasáží. J. Gilberto hraje jako by jednodušeji, jeho hra zní naprosto samozřejmě a krásně vyplňuje prostor kolem zpěvu a saxofonu. Celá nahrávka tak drží lépe pohromadě.

Luis Bonfa má skladby spíše instrumentální s občasným zpěvem Marie Toledo, J. Gilberto má více zpívaných věcí, kde zpívá sám a s Astrud. Zpěv u Gilberta je zbavený zbytečných vibrát, a balancuje s frázováním, zvukov?ěvelmi přirozený.

Marie Toledo má tradičnější přístup, navíc má na nahrávkách velmi výrazné echo a velkou nesymetrii, které kazí dojem ze zpívaných pasáží. Obě desky přinesly dodnes hrané skladby, jako Menina Flor, Ebony Samba (Bonfa) nebo Corcovando, The Girl from Ipanema (Gilberto). Obě nahrávky určitě stojí za poslech.

Tento týden jsem v knihovně zabrousil do současnosti, takže Diana Krall.