Kdo viděl seriál Narcos, tak možná tuhle píseň pozná, i když takhle jen s kytarou zní trochu jinak. Je krásná i takhle jednoduše i v arange v jakém je ve filmu. Rodrigo Amarante je skvělý osobitý písničkář, hrající na podivnou bílou kytaru, ale i ta dává jeho písním jedinčnost.
Tuhle píseň si Beth Carvalho vypůjčila od brazilského zpěváka a skladatele Cartola, který nahrál koncem sedmdesátých let. A zvládla ji skvěle.
Joao Gilberta miluju pro to jeho nerytmické šišlání. Baví se tím, jak začíná a končí zásadně jinak, než posluchač očekává. Neustále tím udržuje napětí, co se stane, jak bude pokračovat?. Jen si hraje, netlačí na pilu a užívá si to.
Tak tohle tohle je Astrud Gilberto, když jí bylo pětadvacet. Už je rozvedená a tak na kytaru doprovází a pobroukává do toho A. C. Jobim.
Djavan je stálicí brazilské hudby už třicet let. Kombinuje latinskoamerické rytmy s evropskou a africkou hudbou.