Čím více poslouchám skvělý koncert brazilské zpěvačky Gal Costa, tím víc nevím jak se k němu postavit. Gal Costa dala dohromady ty nejlepší písně Toma Jobima, skvěle je nazpívala a doprovází ji dokonalá kapela, která má navíc nádherné aranže. Takže by se dalo říct, že už to nemůže být lepší. Jenže právě tady začíná můj problém. Vlastně mě to víc bavilo v podání plaché Astrud Gilberto, kde to rozehraje fantazii a slyším v tom věci, které tam ani nejsou. Tady už je to tak dokonalé, že mám pocit, že není kam dál pokračovat. Prostě až moc skvělá a dokonalá Gal Costa a nádherná píseň od Jobima.