Inka Zemánková má nové CD a je to neuvěřitelné, ale některým nahrávkám je téměř sedmdesát let. A jaké je?

CD obsahuje Inčiny nahrávky z 40. let a jednak pozdější nahrávky v polštině i němčině. Ty vyšly u nás snad poprvé a dokreslují její smutný osud. Při poslechu se hned nabízí troufalá otázka, zda by nebylo vhodnější písně rozdělit na dvě CD. Jedno s tvorbou 40. let a druhé s pozdějšími nahrávkami. Jen připomínám, že Inka od padesátých let nesměla veřejně vystupovat a živila se jako traktoristka.

Výběr starších nahrávek je velmi podobný LP desce Inka Zemánková, která vyšla v roce 1988. Pouze několik písní se liší, např. chybí Pláče nebe. Technická kvalita nahrávek je patrně poznamenána nízkým rozpočtem, subjektivně se mi zdála i horší než na zmíněném LP, ale člověk tomu gramofonu promíjí více než CD. A nebo to praskání má měkčí zvuk :).

Docela zábavné je srovnávat orchestry s kterými hraje. Od divokého a strhujícího Karla Vlacha, přes melodického a elegantního R. A. Dvorského až ke sladkému J. Malinovi. Zdá se, že právě Vlach (nebo recesista Kavka) dokázali Inku vyburcovat k nejlepšímu výkonu. S jeho orchestrem je uvolněná a odvážně boří zažité představy o správném zpěvu.

Druhá část už bohužel ukazuje Inku jako průměrnou zpěvačku, které režim nedovolil svobobně rozvinout svůj potenciál.

CD má velmi povedený obal, kombinaci černobílé fotografie s temně červenou barvou.