Archiv štítku: Česká republika

Ta naše kotlinka je taková malá. Malá je ale jen v našem myšlení. Samostatný stát se svébytnou kulturou tady existuje více než tisíc let. A hudebně máme určitě z čeho čerpat a čím se chlubit.

Jiří Traxler – Já nic, já muzikant

Pokud se vám povede sehnat tuhle knihu, pak máte postaráno o několik pěkných večerů. Jiří Traxler ji vydal v roce 1980 v Kanadě ve vydavatelství Sixty-Eight Publishers a já jí ukořistil k knihovně Jiřího Mahena v Brně. Jiří Traxler (1912) je náš swingový skladatel, aranžer, textař, klavírista, žije v Kanadě.

Kniha s kouzelným humorem popisuje jeho životní příběh. Od historek jak utíkal z hodin klavíru, od jeho klukovské party a prvních lásek, přes muziku, válku i emigraci. A rybaření a lyže. Svým způsobem by mohl mít mnohem víc a stačilo by jen stát v řadě, jenže si vybírá raději svoji cestu.

Velmi cenné jsou jeho vzpomínky na začátky jazzu u nás. Nikdy nemusely projít cenzurou, nikoho není třeba vymazat. Nikdy neprožily socialismus ani normalizaci. Vše působí jako by se to odehrálo včera. Stejně tak poutavý je popis jeho dlouhé cesty do Kanady, která vůbec nebyla tak jednoduchá.

Čim víc o tom přemýšlím, jak knihu popsat, tím víc si uvědomuji, ten hřejivý pocit, který mi dala. Že takle nějak bych si chtěl žít. Všechno je v něm tak opravdové.

A jen pro doplnění, v edici fonogram vyšlo CD Hold Jiřímu Traxlerovi.

Inka po téměř sedmdesáti letech

Inka Zemánková má nové CD a je to neuvěřitelné, ale některým nahrávkám je téměř sedmdesát let. A jaké je?

CD obsahuje Inčiny nahrávky z 40. let a jednak pozdější nahrávky v polštině i němčině. Ty vyšly u nás snad poprvé a dokreslují její smutný osud. Při poslechu se hned nabízí troufalá otázka, zda by nebylo vhodnější písně rozdělit na dvě CD. Jedno s tvorbou 40. let a druhé s pozdějšími nahrávkami. Jen připomínám, že Inka od padesátých let nesměla veřejně vystupovat a živila se jako traktoristka.

Výběr starších nahrávek je velmi podobný LP desce Inka Zemánková, která vyšla v roce 1988. Pouze několik písní se liší, např. chybí Pláče nebe. Technická kvalita nahrávek je patrně poznamenána nízkým rozpočtem, subjektivně se mi zdála i horší než na zmíněném LP, ale člověk tomu gramofonu promíjí více než CD. A nebo to praskání má měkčí zvuk :).

Docela zábavné je srovnávat orchestry s kterými hraje. Od divokého a strhujícího Karla Vlacha, přes melodického a elegantního R. A. Dvorského až ke sladkému J. Malinovi. Zdá se , že právě Vlach (nebo recesista Kavka) dokázali Inku vyburcovat k nejlepšímu výkonu. S jeho orchestrem je uvolněná a odvážně boří zažité představy o správném zpěvu.

Druhá část už bohužel ukazuje Inku jako průměrnou zpěvačku, které režim nedovolil svobobně rozvinout svůj potenciál.

CD má velmi povedený obal, kombinaci černobílé fotografie s temně červenou barvou.