Minulý týden jsme vyrazili na koncert, v Besedním domě hrálo trio PaCoRa (housle, cimbál, kontrabas) s brněnskou filharmonií. Toto spojení slibuje prolnutí jazzu, folklóru a vážné hudby. Zajimavá kombinace.
Na programu byly jednak autorské věci tria PaCoRa, pár převzatých věcí a nakonec dvě lidové.

Besední dům je místo vznešené, kde se hrají koncerty vážné hudby, chodí se tam s kravatou a já se tam cítím jako cizinec.
Během večera jsem se bavil sledováním reakcí filharmoniků.
Řekl bych, že část si tam přišla odsedět šichtu. Obléct montérky, dojít ke svému soustruhu a vysoustružit do ticha nějaký ten tón. A nakokonec honem domů a hlavně žádné ovace. No, nerad bych někomu křivdil, ale tipuju že jich byla tak třetina. Druhá třetina by se i dala přesvědčit, jen by se potřebovala trochu uvolnit, no a pak vím o čtyřech, které to bavilo. (matematik si nyní klade zda filharmoniků bylo jen dvanáct).

PaCoRa hrála výborně, obzvlášť Stano Palúch. Člověk působící jako by snad ani neuměl hrát a přitom s neskutečnou lehkostí kouzlí na houslích nemožné kousky. Jako celek s filharmonikama byl koncert trochu rozpačitý. Už jsem naznačil, že nasazení orchestru nebylo největší. Aranže na mě působily trochu jako hudba na kolonádu. Asi nejpřesvědčivější mi připadala Ellingtonova Karavana. Skladba stála na skvělém nápadu cimbálového podkladu, který vytváří silnou rytmiku i náznak arabské hudby. Filharmonici doplnili melodické části a Stano Palúch to vše okořenil skvělými houslemi. Pěkně také vyzněla ruská lidová s nádhernou intonací takových kvikajích houslí, která by dojala i úplného mrzouta. A na závěr hezký vtípek s bolerem hraným na cimbál jako na buben a s propašovaným motivem od Ravela.

Vážím si odvahy to takovýchto akcí jít, ale zároveň si znovu uvědomuju, jak důležité je dělat věci tak, aby člověk za nimi mohl stát. Jiskra z PaCoRy ne tak úplně přeskočila.