Konečně po letech vychází více než padesát let staré nahrávky orchestru Emila Ludvíka. Emil Ludvík ve čtyřicátých letech patřil se svým orchestrem k tomu nejprogresivnějšímu, co se v českém jazzu odehrávalo. Jako první začínají používat improvizaci, což jim přineslo vlnu kritiky.

Časopis kinorevue o něm v roce 1940 napsal:

jazzový koncert Emila Ludvíka byl dokonalým šílenstvím rytmu, neuznávajícím ničeho jiného, rytmu v němž se utápí vše ostatní. …

Může se proto stát, že to bude právě ten revolucionářský Ludvík, který u nás bude zatěžovat jazz překonanou tradicí a zdržovat jeho vývoj. …

Nakonec byl tento orchestr velkým přínosem, vždyť z jeho členů později vzešel Rytmus42 (Hammer, Vrba, Hořčík). Kousek víc o Emilovi Ludvíkovi lze nalézt v Českém hudebním slovníku osob.

Po válce pracoval v kanceláři Edvarda Beneše, což se mu stalo osudným. Později se věnoval spíše filmové hudbě. Je jedním z prvních signatářů Charty77 a nositelem řádu T. G. Masaryka.

A ještě jednu zajímavost na závěr, na tomto CD je hned trojice písní, kterou má i Karel Plíhal na
CD nebe počká, a to ‘Some of these days’, ‘Sweet Sue’ a ‘Carry me back’. Je to velmi zajímavé slyšet v dobových nahrávkách, kdy to Kainar textoval.

Mimochodem nevíte někdo kdo je na té fotce na obalu CD nebe počká?.

P.S.: Názor pana L. Dorůžky na CD je na serveru muzikus.